Jak je to možné? Velice jednoduše, příčin se najde vždy několik:

• zapomněla jsem na to, co je pro mě v hloubi duše podstatné (víra v dobro, víra v sebe, pokora před věcmi, které mě převyšují, sounáležitost s moudrostí mých pradědečků a prababiček, otevřenost a vnímavost v každodenních situacích, …)

• nechala jsem se zahlušit povrchními starostmi, které jsou mi z velké míry vštěpovány okolím (například tzv.“blbá nálada“ ve společnosti, strach z důsledků krize, …)

• ztratila jsem víru v sebe a svou tichou sílu, ztatila jsem sebeúctu

A právě ten poslední bod, ona sebeúcta, je to, o co nepečujeme – a co nás pak obírá o sílu v „dobrém boji“ proti hnilobě. Připadá vám to moc filozofické? Zkusím to trošku obšírněji:

Většina z nás zná ten pocit, že nemá čas, že pořád cosi nestíhá, …jsme jako veverky v kolečku, které šlapou a šlapou a jsou vlastně pořád na místě. Ono „nemám čas“ je hodně často zbabělá výmluva, kdy se mi nechce podívat se sám na sebe do zrcadla a zeptat se, cože je vlastně pro mě podstatné. Pro mě jako člověka, bez všech rolí, které jsem si během svého života oblékla. Vždyť pokud mám fungovat v souladu se svým svědomím, musím především vědět, kam mířím (lidsky, člověčensky, ne finančně či společensky).

V dobách míru, kdy se zdánlivě nic neděje, je ta nejlepší chvíle, kdy se mohu naučit dělat to, co pak v době krize upotřebím – pečlivě, každodenně naslouchat sobě i signálům ze svého okolí a pořád se se vší vážností ptát: je toto, co jsem právě teď zažila, v souladu se mnou? Je v tom něco, co – třeba jen trošičku – „zahnívá“? Pokud toto zahnívání toleruji již v jeho zrodu, proč to dělám? Při těchto každodenních dotazech často dojdeme k tomu, že řadu věcí necháváme „plavat“, mávneme nad nimi rukou, protože to přece nestojí za to … a v podstatě díky své pohodlnosti necháváme nepříjemné či špatné věci přerůstat tak dlouho, až už je najednou nejsme schopni sami zvládat. A pak pláčeme, že svět je zkažený …

Proti tomu existuje jeden laskavý lék – ona již výše zmíněná sebeúcta. Naprosto odmítám narcisovské shlížení se sám v sobě – tady míním skutečnou hlubokou sebeúctu, která neprosazuje sebestředně sama sebe, ale hledá cestu společného tvoření. Sebeúcta byla v historii často zaměnována se sobectvím a většina slušných lidí proto raději víc ustupuje, než by jim jejich sebeúcta kázala, protože nechtějí být označeni za sobce. Ale to je v principu špatně, je to mimo rovnováhu. Sebeúcta je právě ono uvědomění si onoho „kam mířím“ v souvislosti s tím, kam míří ostatní. A pokud se dostanu do sporu s cestou někoho jiného, má sebeúcta mi velí „prober si to s ním“, „nenechej to jen tak plavat“ … a když ten druhý nereaguje a jako parní válec přejede po mé pěšině, nemohu zůstat jen tak stát a tiše plakat – tady je na místě jasně řečené „NE, tohle není v pořádku … a i když ti to u mnoha dalších lidí prošlo, je to proto, že oni ti to nechali projít (byli líní, báli se, nevnímali to jako útok, obdivovali tvoji ráznost, očekávají o tebe prospěch). Ale v mém světě, na mé cestě, se toto prostě nedělá.“

A když se toto v malých krůčcích naučím v době míru, velice se mi to může hodit v době krize. Třeba už jen tím, že lidé kolem mne mě znají a budou vědět, že v krizi nezmatkuji a nebojuji proti nim, ale za dobro věci. Můj boj s „hnilobou“ může mít nejrůznější formy. Každý protivník však vždycky dobře vycítí, nakolik vážně věci myslím, nakolik to jde „ze srdce“ a nakolik bojuji „jen“ za čísla, vnější formu.

On ten název „vnitřní rozpad“ je vlastně dobře zvolený – je to rozpad uvnitř každého z nás, všech, kteří v rozpadající se organizaci jsme. A jediná cesta z něj ven je začít stavět každý sám v sobě – a navenek si za tou svou vnitřní katedrálou stát, i když to znamená občas jít do boje.

AgLa

Motto: A já zvednu třeba i armádu, abych tam kdesi ve světě zachránil vůni vosku. Ale nezvednu armádu, abych zachránil sklizně. (Citadela, LXXVIII)

Na začátku roku, při přípravě jarního programu jsme téma nadcházejícího květnového setkání uvedli těmito citáty:

A má říše se rozpadala jaksi sama od sebe, neboť když bouře zláme větve cedru a cedr uschne v písečném větru a podlehne poušti, není to proto, že písek nabyl větší síly, ale proto, že se cedr vzdal a otevřel svou bránu barbarům. (Citadela XIII)

Čestní lidé byli k smíchu a kupci triumfovali. Prodávalo se. Najímaly se nevěstky. Rabovaly se zásoby ječmene, které jsem nastřádal na doby hladu. Vraždilo se. Ale nebyl jsem natolik naivní, abych si myslel, že zánik říše je důsledkem tohoto úpadku mravů. Bylo mi jasné, že onen úpadek je naopak důsledkem toho, že zaniká říše. „Pane,“ řekl jsem, „ukaž mi obraz, za který by se v srdcích směnili. A skrze jednoho každého získají všichni novou sílu. Ctnost bude potom znamením toho, že jsou.“ (Citadela XIII)

Jako přípravu na nadcházející setkání si můžete položit otázky:

• Vidím někde kolem sebe organizace, které se zdají být zasaženy vnitřním rozpadem?
• Co se podle mne dá proti jejich rozpadu dělat?

Při přemýšlení se můžete inspirovat následujícími odstavci.

Kdo je ve Vaší „radě moudrých“?

Řada lidí si v minulosti povšimla, že úspěšní manažeři a majitelé firem se často vyznačují tím, že se obklopili jakousi „radou moudrých“ (Američané to někdy nazývají Mastermind) sahající za hranice jejich organizace.

Obklopit se „radou“, manažerským týmem, nebo dokonce komitétem není problém. Problém je s tím slovem „moudrých“.

Na setkání AK v prosinci 2002, při diskusi o čtení tzv. „supertextů (tzn. textů, které jsou staré aspoň 500 let a lidé je pořád čtou), zazněl hned z několika úst názor, že okruh knih, ke kterým se opakovaně vracíme, může takovou radu moudrých suplovat.

Každá taková kniha, resp. autor, člověku dává “nový pár očí”, který mu umožňuje svět vidět z odlišné perspektivy.

Při čtení Citadely jste to mohli velmi intenzivně zažít.  Citadela nabízí skutečně velmi zajímavý a přitom hodně praktický pohled na svět. Je jenom třeba si v ní číst opravdu pravidelně. Doufám, že jste to i někteří z Vás zkoušeli.

Můstek ke květnovému setkání

Během našeho březnového setkání se velké pozornosti těšilo téma pravidel a téma rituálů (které jsou svého druhu „násilím“). Mluvili jsme o firmách, kterým chybí rituály, a začali jsme přemýšlet o tom, jak a jaké rituály se může prozíravý manažer snažit zavádět. Dál jsme se zatím nedostali.

Co dalšího se můžeme dozvědět, jestliže budeme členu naší rady moudrých, Antoinu de Saint – Exupérymu trpělivě naslouchat dál?

Velmi cenné podněty získáte, když si pozorně přečtete kapitolu LXXVIII, zejména pasáž začínající větou

Znal jsem člověka, který byl ochoten zemřít jen proto, že slyšel píseň o jedné severní zemi a matně mu z ní utkvělo, že tam lidé v určitou noc v roce kráčí pod hvězdami, po křupajícím sněhu, k zářícím dřevěným domkům.

Představa, že někdo žijící na poušti rozpálené sluncem by byl ochoten zemřít kvůli písni popisující slavení Vánoc někde na severu, je až neuvěřitelná. Autor se však „neukecl“, myslel to vážně, jak je vidět i z dalšího úryvku:

A ty jsi uprostřed pouště náhle naplněn tím, že kdesi docela neznámým směrem, u cizinců, jež neznáš, v zemi, o níž nemůžeš nic vědět, existuje jakési očekávání chudičkého předmětu z malovaného dřeva, jehož obraz se pohrouží do dětských očí jako kámen do spících vod.

Zapamatujme si tu představu, možná se k ní propracujeme někdy později. Teď se spokojíme s mottem z úvodu tohoto dokumentu. Vládce citadely v něm říká:

A já zvednu třeba i armádu, abych tam kdesi ve světě zachránil vůni vosku.

Neříká to zjevně proto, že by vítal každou záminku ke zvednutí armády. Pokračuje totiž:

Ale nezvednu armádu, abych zachránil sklizně. Neboť sklizně jsou hotové a nemáš od nich co čekat, leda to, že se změníš v tupý dobytek.

Během březnového setkání AK jsme se tvářili, že není problém nějaké ty rituály zavést. Citadela nás na tomto místě upozorňuje, že není rituál jako rituál.

Chybí Vašemu pracovníkovi rituály? Je smutný z toho, že jeho dědu, vzorného pracovníka, fotografovávali před rozvinutou rudou zástavou (s hákovým křížem) a jeho tátu, vzorného pracovníka, fotografovávali před rozvinutou rudou zástavou (se srpem a kladivem) a jeho nikdo nefotografuje? To dáte snadno do pořádku. Nějaký ten rituál na oslavu vynikajících výsledků snadno vymyslíte.

Nebo dokonce ve firmě zavedete funkci CRO (Chief Ritual Officer) a budete mít po starostech. Aspoň do té doby, než Váš CRO začne zkoušet „Holiday Engineering“. Na tom už si vylámali zuby i diktátoři.

Ví o tom svoje diktátor Castro, který rozhodl, že na Kubě budou mít Vánoce v červenci, věděl o tom svoje i diktátor Stalin, který rozhodl, že sedmidenní týden nahradí pětidenním. (Na toto téma snad brzy umístíme článek na blog AK.)

Není rituál jako rituál a Citadela nás upozornila, že na obranu některých se sluší i zvednout armádu. Není tedy asi pravda, že by se s nimi dalo snadno manipulovat, že by se daly snadno obnovit, jestliže zaniknou, nebo že by se daly jen tak vymyslet.

Proti čemu ty vzácné rituály bránit? Tady nám pomohou vlastní zkušenosti s Vánoci. I tak vřele doporučuji pečlivě pročíst těch několik odstavců z kapitoly LXXVIII, kde se popisuje, co předchází chvíli, než dítě natáhne ruku po malované dřevěné hračce zavěšené na stromku.

A všichni staří tají dech a připraveni na velké bušení srdcí nespouštějí pohled z dětských očí. V těch dětských očích se totiž mihne cosi nepostižitelného, co nelze ničím zaplatit. Připravoval jsi to čekáním a vyprávěním a sliby a hlavně tajuplným výrazem a skrytými narážkami a nesmírností své lásky po celý rok.

Nepřehlédli jste závěr té poslední věty, že ne?

Teď tedy k našim zkušenostem. Možná znáte lidi, možná k nim sami patříte, kteří „kótu Vánoc“ vyklidili. Po velkém boji? Bez boje? Říkají, že se chtějí vyhnout tomu šílenství, a na Vánoce odjíždějí někam do hotelu na horách.

Co vedlo k tomu, že se jim nepodařilo „zachránit vůni vosku“? Určitě Vás napadnou vysvětlení. Mne napadlo toto:

• Z dětství ještě pamatuji frontální komunistický útok na Vánoce. V mých vzpomínkách to nejhorší skončilo, když jednou na Štědrý večer odvysílali v rozhlase na stanici Praha I od 18:40 krátké pásmo koled. Do té doby jsem z rozhlasu nikdy koledy neslyšel. Jaké škody natropil tenhle útok?
• Vánoce se staly rukojmím obchodníků. Ještě nedávno začínali kampaň na začátku adventu, adventní písně přitom přeskočili a rovnou spustili koledy. Teď začínají už někdy v říjnu. Do toho média nepřetržitě mluví o tom, jak velké budou mít obchodníci tržby a kolik průměrný Čech utratí za dárky.
• Pozoruhodnou větu „Karikatura darů, které si vyměňujeme na Vánoce, to zdaleka nemůže nahradit“ použil na blogu AK ve svém článku „Přijímat je něco jiného než brát“ Tomáš Vlk. Asi není třeba dodávat víc – jak děti odrůstají, charakter Vánoc se mění, začíná to připomínat výměnu darů …

Jsem přesvědčen, že i Vás k otázce „opuštěných Vánoc“ napadnou zajímavé věci. Vánoce jsou opravdu skvělý příklad. Snad se nám něco z toho podaří převést i na problematiku rituálů ve firmách.

A hlavně jak doufám zjistíme, že začínáme ostřeji vidět, jak může vypadat vnitřní rozpad organizace.

Vidíte, jak pomáhá, když ve své „radě moudrých“ máte skutečnou extratřídu? Za takovou pomoc se sluší říci: „Děkujeme, pane de Saint-Exupéry!“. (Jste-li z firmy, kde máte zavedené všeobecné rituální tykání, asi řeknete: „Dík, Tondo!“)

Obdarovat kurtizánu by mohl leda člověk bohatší než král, neboť za to, co jí přinášíš, je vděčná především sobě samé a shlíží se ve svém úspěchu a sama sobě vzdává poctu za to, že je tak obratná a krásná a vydobyla z tebe toto výkupné. A kdybys do té bezedné studny vyklopil zlatý poklad celého tisíce karavan, ještě pořád jsi nezačal dávat. Neboť tu musí být někdo, kdo přijímá. (Citadela, XLVIII)

Ihned jsem si vybavil tu spoustu lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na všechno, co mají nebo by snad mohli mít, mají právo. Jedna z otázek na minulém setkání zněla:  Které současné trendy (zejména v řízení firem a lidí) považujete za pochybné nebo přímo škodlivé? Mezi takové škodlivé trendy současnosti (řekněme posledních 100 let) bych zařadil právě tuhle mentalitu nároku: Mám právo být šťastný, mám právo na práci, na vzdělání, na bezplatnou lékařskou péči, na plat ve výši alespoň průměrného platu, na slušný důchod, na slušné bydlení, atd.

Proč tenhle trend považuji za škodlivý? Například proto, že ze společnosti, kde vládne mentalita nároku, mizí dary. S takovou mentalitou nemohu být obdarován – přece nebudu vděčný za něco, na co mám nárok! Když toho dostanu víc, je to jen proto, že jsem si to vybojoval – stávkami, šikovným vyjednáváním, křikem, předvolební kampaní. Možná si vybojuji víc, než bych dostal darem, ale jsem zároveň ochuzen o možnost prožívat vděčnost. Karikatura darů, které si vyměňujeme na Vánoce, to zdaleka nemůže nahradit. Když ze společnosti zmizí příjemci darů, nutně zmizí i dárci, lidé jsou ochuzeni  o možnost dary dávat  (komu, když nikdo nepřijímá, ale pouze bere?) a zažít tak pocit, který může mít jen dárce.

Důsledky mizení darů ze společnosti přesahují rozsah tohoto příspěvku – snad jindy. Teď chci zmínit verš svého oblíbence Jacquese Préverta:

Děti mají všechno, až na to, co jim odejmeme.

Nechci spadnout do pasti výkladu „co tím chtěl básník říci“. Úplně postačí zůstat u toho, že verš vystihuje to, co většina rodičů cítí. Navíc má tahle myšlenka velmi blahodárný vliv na duševní zdraví rodičů. Pro děti jsme ochotni udělat cokoliv a jenom nám prospěje, když to budeme brát jako svou povinnost a nebudeme od dětí čekat nějakou vděčnost. I tak zůstanou pochybnosti, zda jsme něco nemohli udělat líp a jestli jsme jim svým působením nezkazili život. Ale běda, když si tenhle verš vezmou jako své krédo děti. Vyrostou z nich rozmazlení sobci. A se svou mentalitou nároku hladce zapadnou do řad svých spoluobčanů.

V souvislosti se současnou módou „práva na …“ mě Michal Chytil upozornil na text Jana Sokola „Jsou lidská práva přirozená?„.  Autor v něm upozorňuje na problém vymahatelnosti práv:

Ale co třeba hned s tím prvním, s právem na život? Může člověk, trpící pokročilou leukémií, podat žalobu na neznámého pachatele? Koho má žalovat člověk, umírající hladem? [...] To přece nemůže rozumně znamenat nic jiného, než striktní zákaz jakémukoli člověku život brát.  [...] Na první pohled by se mohlo zdát, že formulace pomocí práv a pomocí povinností jsou přesně symetrické a že tedy mezi nimi není velký věcný rozdíl. Domnívám se, že tomu tak není. Každá z nich totiž klade důraz na něco jiného. Formulace práv se soustřeďují na „oprávněné osoby“ ve smyslu občanského práva a otázku „povinné osoby“ nechávají stranou. Tam, kde určení povinné osoby není tak zřejmé jako v soukromoprávních sporech, vzniká přirozená tendence činit univerzální povinnou osobou stát.

Pokud stát tuto roli přijme, přijímá tím vlastně roli rodiče. Občan pak symetricky přijímá roli rozmazleného dítěte (výše uvedený citát z Citadely v téhle souvislosti raději pominu). Přirovnání ale kulhá: Zatímco rodič se snaží, aby dítě dospělo a osamostatnilo se, moderní stát jako by se snažil o pravý opak.

A co Vy? Jaké máte zkušenosti s dáváním a přijímáním?

Základní myšlenka by se dala stručně popsat asi takto: tvoříme-li společně nějaké velké dílo, stavíme-li katedrálu, záleží na tom, kde v hierarchii tvůrců jsem. Jestliže jsem architekt, mohu si vymyslet v podstatě jakoukoliv podivnou stavbu. Jediným mým omezením jsou jen požadavky na účel stavby, čemu či komu má sloužit. Jsem-li projektant, má svoboda je menší, musím se podřídit nejen návrhu architekta, ale zároveň jsem vázaná tím, z jakého materiálu bude stavba (jeho pevnost, dostupnost, …), do kdy má být postavena, jak dlouho má sloužit svému účelu, …  Pokud jsem v roli dělníka, který katedrálu staví, počet stupňů volnosti, které při své činnosti mám, je již velice omezený. V podstatě musím velice přesně dodržet pracovní postup uvedený v projektové dokumentaci v zadaném čase a kvalitě.

Já jsem si tam díky diskuzi o těchto tzv. „stupních volnosti“ uvědomila několik pro mne velice zásadních postřehů. Všechny mé úvahy píšu z pohledu člověka, který má poměrně vysokou možnost ovlivnit chod věcí (přibližně z pozice Architekta). Pro zjednodušení budu dále místo slov „stupňů volnosti“, případě „míra svobodného rozhodování“ uvádět nicneříkající zkratku SV.

Volba správné cesty

Dostanu-li se do postavení, kde můj SV je velký, jsem-li v roli Architekta, nese to s sebou i velikou zodpovědnost. Architekt svým rozhodnutím totiž zcela zásadně omezuje SV těch, kteří jsou v hierarchii pod ním. Většinou má v rámci svého vysokého SV více možností, mezi kterými může volit, aby dosáhl naplnění své vize. Zvolí-li cestu A, omezí své podřízené nějakým způsobem. Naopak zvolí-li cestu B, omezí je jinak. Proto jistě stojí za to vážně se zamyslet nad tím, která cesta k cíli, na kterou se díky mému vysokému SV mohu vydat, bude nejméně trnitá pro ty pode mnou, kteří ji budou muset realizovat.

Jsme různí

Znám lidi velice kreativní, kteří jakýkoliv náznak toho, že by se měli podřídit nějakému vyššímu celku, nesou velice nelibě. Naopak je mnoho lidi, kteří mají rádi „své jisté“, kdy jsou jasně daná pravidla, že za konkrétní práci odvedenou v požadované kvalitě dostanou zaplaceno dohodnutou odměnu. Toto rozdělení lidí naprosto nezáleží na jejich věku či vzdělání, je to věc hlubokého nastavení jejich osobnosti.

Pro Architekta je velice důležité odhadnout, kdo má jakou povahu a dát mu možnost realizovat se v rámci stavby katedrály na tom místě, kde se bude cítit dobře. Člověku kreativnímu dá vysoký SV a současně jej bude vést k pokoře před tím, co jej omezuje (i sám Architekt prostě musí brát vážně zákon gravitace, ať je kreativní, jak chce) a k úctě k těm, kteří budou jeho projekty realizovat. Pracantům z druhé skupiny nastolí jasná a průhledná pravidla, aby se cítili dobře ve své jistotě, a – pokud je to možné, vysvětlí, proč cesta A je i pro ně lepší než cesta B.

Sen o katedrále

Na začátku stavby je sen o katedrále, který Architekt převede do hmatatelné podoby, do návrhu stavby. Architekt je omezen jen vyššími principy a představou, k čemu by měla katedrála sloužit. V průběhu stavby se však sen o katedrále postupně vyvíjí, doplňuje, Architekt tu a tam něco přimaluje, poopraví, čímž změní (někdy i zásadně) SV všech, kteří na katedrále pracují. Nicméně – tento vývoj, tyto „dodatky k architektonickému návrhu“ nesmí nikdy skončit, protože jen tak je stavba stále živá, aktuální, smysluplná, nestane se dogmatem, dinosaurem, čímsi bez obsahu. Je povinností Architekta včas vycítit nutnost dalšího kroku a udělat jej s plným vědomím toho, jak tato změna zasáhne všechny stavebníky. Toto vědomí jej jistě ochrání od ukvapeností a „odezdi-kezdismu“. Moudrý Architekt však musí být zároveň i statečný a nebát se kroků, které budou sen o katedrále „aktualizovat“.

Jeff vyprávěl o své dceři, která se pár let učí hrát na klavír, má k tomu zjevně vlohy, ale nedávno začala odmítat dál cvičit. Zcela vážně argumentuje, že „přece nebude dělat věci, které ji nebaví“. Je to zřejmě postoj, který převzala od svých spolužáků a spolužaček – vnímá to jako vyjádření „práva na štěstí“.

Konstatovali jsme, že s podobným pojetím „práv“ je možné se setkat i na pracovištích. Co s tím dělat?

Ztotožnili jsem se s Klikařovým názorem, že je třeba vyžadovat disciplínu jak u dětí, tak u zaměstnanců. Je to příklad „násilí“, o němž čteme v Citadele. Trochu jsme to upřesnili, když jsme si připomněli citát z Citadely:

A pochopil jsem, že je především třeba rozlišovat mezi dobýváním a násilím. Dobýt znamená obrátit na víru. Použit násilí znamená vsadit do žaláře. (LXXIV)

Jak je tedy „obrátit na víru“ a nikoli „vsadit do žaláře“?

Henry mluvil o důrazu na dodržování pravidel. V období krize se tento důraz ve firmách zvětšuje. Tam, kde v dobách hojnosti dovolovali nováčkům, aby se učili tím, že si nabijí nos, si teď takový přepych nemohou dovolit a trvají na tom, aby nováčci ovládli pravidla a řídili se podle nich. K  tomu, aby pochopili, že se nejedná o „vsazování do žaláře“, přispívá, když vidí, že pravidla platí ve firmě pro všechny, i pro nejvyšší vedení. Je možné si to představit jako jakousi ústavu firmy.

Petra potom vzpomínala, jak to zvládla její maminka, když ona sama byla v roli dcery, odmítající cvičit na klavír. Mluvila o tom, jak pomáhá, když se disciplína vyžaduje s poukazem na vyšší cíl. To poukazování musí být věrohodné. Probírali jsme, o co se opírá věrohodnost toho, kdo disciplínu vyžaduje.

Došli jsme i k možnosti „doprovázet na cestě“.  Ukázalo se, že i Jeff situaci řeší tak, že sám začal brát hodiny klavíru a pravidelně cvičí. Haštal si vzpomněl, jak řešil hrozící krizi s pubertálním synem tak, se po dohodě s ním na podezřelý noční koncert vypravil také (tam se k sobě pochopitelně neznali).

Při hledání, co je možné stavět nad užitek, se vynořily náměty jako „vztahy mezi lidmi v práci“, nebo „perfektní výkon“. Za malou chvíli jsme zjistili, že je třeba je vždy ještě o něco doplnit.

Představili jsme si dozorce v Osvětimi, který si pochvaluje své pracoviště: mezi zaměstnanci panují velmi dobré a přátelské vztahy, pracovní procesy jsou dokonale vyladěny – tábor představuje ve své kategorii „best practice“.

Co tu ještě chybí? Pomohli jsme si C. S. Lewisovým přirovnáním k plavbě flotily lodí, které si můžete přečíst, když kliknete zde, a došli k názoru, že pokud „tíhnutí“ nebo „význam“ útvaru má „pochybný cíl plavby flotily“, není to to, co v AK hledáme.

V přípravném dokumentu, který členové AK dostali před setkáním 7. 10. 2004, byla tato pasáž:

„Podnikání je služba, ne bonanza.“ (Henry Ford)

Výše uvedený výrok pronesl Henry Ford u soudu ve známém soudním případu Dodge versus Ford v r. 1916. A prohrál.

O co v tomto případu šlo? Henry Ford věřil, že jeho závody jsou něco víc než stroj na peníze. Platil své zaměstnance podstatně více než bylo v té době obvyklé a neustálé zefektivňování výroby promítal do snižování cen (známý model T tak postupně snížil z $900 na $440). Údajně prohlásil: „Nemyslím, že bychom měli mít tak obrovský zisk na našich autech. … Rozumný zisk je v pořádku, ale ne přílišný.“

Bratři John a Horace Dodgeovi, kteří byli původně majoritními vlastníky firmy, měli na věc jiný názor, a tak dali Forda k soudu.

Soudce pokáral Forda za to, že zapomněl na to, že „obchodní společnost je založena a provozována primárně, aby přinášela akcionářům zisk“. Soudní rozhodnutí vymezilo princip známý jako „nejlepší zájem korporace“, který přijalo zákonodárství většiny zemí. Podle tohoto principu jsou manažeři povinni jednat vždy v nejlepším zájmu korporace, tj. jejích majitelů. Zakazuje jim jakoukoli jinou motivaci – pomoc dělníkům, ohled na prostředí, pomoci zákazníkům ušetřit.

Tyto motivy jsou povoleny, jen pokud slouží hlavnímu cíli – vydělat pro firmu ještě více peněz.  Slovy ekonoma Miltona Friedmana: „Manažeři, kteří nadřazují sociální a ekologické cíle nad zisk – kteří se snaží jednat morálně – jsou ve skutečnosti nemorální. … Je to jako když se postaví krásná dívka před automobil, aby se lépe prodával. To není, aby se propagovala krása, to je aby se prodávala auta.“

Manažeři, kteří sledují pouze „nejlepší zájem korporace“ se ovšem někdy mohou dostávat do rozporu se svým svědomím a v duchu souhlasit se slovy, která v období Rooseveltova Nového Údělu vyslovil v roce 1933 soudce amerického Nejvyššího soudu Louis Brandeis: „Korporace jsou Frankensteinovy nestvůry schopné konat zlo.“

Tato informace vycházela z údajů v knize Joela Bakana „The Corporation: The Pathological Pursuit of Profit and Power“.

Markétka:
– To je můj Faust!
Goethe:
– Ale kdepak, to je můj skvělý Faust!

Obě osoby v textu „vlastní“ Fausta jiným způsobem. Markétka si Fausta přivlastnila (dokonce aniž by za něj jeho „výrobci“ zaplatila). Goethe si Fausta nepřivlastnil, on jej vytvořil. A jako takového ho může i prodat – spolu s Markétkou, Mefistofelem a všemi postavami a jejich příběhy. Vy si je můžete koupit a s knihou v ruce si nadšeně říkat: „To je můj Faust!“, ale tím, že si koupíte potištěný papír, se nestáváte automaticky majiteli všech myšlenek v knize obsažených. Goethe stále (dlouho po své smrti) může říkat: To je můj Faust! Ale jen Markétka si může na Fausta sáhnout, milovat ho a být jím milována. Goethe to štěstí nemá, dokonce se od svých výtvorů nedočká slůvka vděku.

Vlastníci firem na tom tak zle nejsou. Jediný vlastník firmy je zároveň jejím tvůrcem a zároveň může užívat práva vlastníka: může si vyplácet podíly na zisku, může firmu prodat nebo ji může i zničit (to je jistě nezadatelné právo vlastníka – schopnost vytvářet není pro ničení podmínkou). U akciových společností jsou tyto dva způsoby vlastnění odděleny – někdo firmu buduje a vytváří a někdo jiný má právo na podíly na zisku a na prodej nebo zničení firmy. Akcionáři mohou vyměnit vedení firmy – podobně jako investor katedrály může vyměnit architekta nebo majitel Sixtinské kaple může vyměnit Michelangela. Ale nemohou se sami stát tvůrci, na to je jich příliš moc a ne každý to umí.

Někdy nemusí být zřejmé, kdo je tvůrcem a vlastníkem. Jako v hádance z jedné pohádky: „Řezbář vyřezal ze špalku dřevěnou pannu, krejčí ji ošatil a já ji naučil mluvit. Komu ta panna náleží?“ Pohádka nabízí i odpověď: „Panna náleží tomu, kdo ji naučil mluvit.“ Pamatuji si ale ideologii, podle které pannu vytvořil řezbář s krejčím (pracující lid).

S důležitou myšlenkou přišel hned zkraje diskuse Jeff: jestliže je vlastnictví firmy rozdrobeno mezi velký počet vlastníků, dá se očekávat, že v takové firmě bude maximalizace užitku (nebo speciálně maximalizace zisku,  nebo tržní hodnoty firmy) vynucována jako jediný princip.

Rozebírali jsme potom chvilku rozdíl v možnostech manažera v takové firmě na rozdíl od firem, které jsou v  rukou jednoho nebo několika málo vlastníků. Připomněli jsme si i soudní spor Dodge vs. Ford z roku 1916, o němž jsme na AK diskutovali v roce 2004. (Na tomto blogu si o tom můžete přečíst článek „Prohraný spor Henryho Forda“.)
Zdá se, že panoval všeobecný souhlas s tím, že možnosti manažera postavit něco nad maximalizaci užitku se v obou typech firem různí.

Nezdálo se nám však, že by existovaly firmy, kde se v tomto směru nedá dělat vůbec nic a diskuse se stočila i na vliv, který mívají skutečné osobnosti i zcela mimo vlastnickou nebo mocenskou strukturu. Veselí vzbudila představa „odboráře Gándhího“, kterou vyvolal Kryšpín, když mluvil o tom, že Gándhí nebyl dokonce ani odborovým předákem.

Na to navázala diskuse, zda rostoucí blahobyt společnosti vede k tomu, že lidé jeví větší zájem o umění a podobné záležitosti. Debaty se v tomto momentě zúčastnili hlavně Petra, Petr a Haštal a panovala různost názorů. Uvědomili jsme si brzy, že je třeba rozlišovat mezi konzumem a aktivním pěstováním umění (a podobných záležitostí), a připomněli jsme si i několik citátů z Citadely na to téma:

Takto ke mně hovořil otec: „Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.“ (IX)

Znovu ti opakuji, že lid, který recituje básně jiných a je živ z obilí jiných nebo zve stavitele a platí jim za to, aby mu stavěli města, takový lid si zasluhuje opovržení. Takový lid nazývám lenivým. Nenacházím už okolo něho onu zlatou aureolu prachu, která vzniká při mlácení obilí. (IX)

A plné sýpky vytvářejí pouze lenivce bez lidské hodnoty. (XXIX)

Věříš snad, že může vzniknout báseň proto, aby se prodala? Báseň, která se stala předmětem obchodu, přestává být básní. Váza, která se stala předmětem soutěže, přestává být vázou a obrazem božím. Je pouze obrazem tvé vlastní marnivosti nebo nízkých zálib. (L)

V přípravě na toto setkání jste si mohli přečíst, že jsme vsadili na dvě témata  – užitek a dar – jak se objevují například v těchto citátech z Citadely:

„Neodsuzuji vás tedy, že hledíte k tomu, co je užitečné. Ale proto, že užitečné považujete za cíl.“ (XVIII)

„… kultura mé říše … nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru. (VI)

Nakonec jsme se k druhému tématu vůbec nedostali, protože už debata o prvním z nich – o maximalizaci užitku – byla plodná a vedla k pořádnému průlomu. V tomto článku, který začíná rekapitulovat, co se během setkání událo, jen připomenu, jak se nám podařilo odvrátit nebezpečí, že se do tématu užitku proboříme, a k tomu, co nás nejvíce zajímá, se vůbec nedostaneme.

Vzpomínám si, že k debatě o užitku přispěli například Jeff, Petr nebo Rafael. To, na co se tady chci zaměřit, nakonec řekl Kryšpín.

Slovo užitek se jako technický termín používá například v teorii rozhodování nebo v ekonomii. Pracuje se s užitkovými funkcemi, mluví se třeba o očekávaném užitku, nebo o klesajícím užitku.

Většinou to souvisí s tím, že se neustále rozhodujeme, že dáváme přednost něčemu před něčím jiným. Chlapík se rozhoduje „mám se dívat v televizi na fotbalový zápas, nebo se jít projít?“. Rozhodne se pro televizi. Možná kdyby byl před stejnou volbu postaven následující den, zvolil by procházku. To známe, takhle vypadá náš život. Proč se jednou rozhodujeme tak, jindy jinak? Můžeme se pokusit o abstraktní pohled a říci, že volíme možnost, která nám přináší v daný okamžik a za daných okolností větší užitek. A v tuhle chvíli už začínáme používat slovo užitek v tom technickém smyslu.

Jiný příklad. Mám v kapse dvě pětikoruny. Za jednu z nich si u stánku koupím jablko. Ekonom tuto směnu vysvětlí tím, že jablko má pro mě v tuto chvíli větší užitek než pětikoruna. Za tu druhou pětikorunu si však jablko nekoupím. Proč? Druhé jablko je pro mne v tuto chvíli méně užitečné než to první a jeho užitek je menší než té druhé pětikoruny.

V tomto technickém pojetí má slovo užitek velmi široký význam. Někdy to pomáhá pochopit, co se děje, často se setkáváme i s tím, že to vede k podivným i nebezpečným závěrům. Možná někdy na toto místo článku umístíme odkaz, který povede na odbočku, kde se tomu budeme věnovat. Zatím se soustředíme jen na to, co řekl Kryšpín.

Upozornil na to, že v obecné řeči používáme slovo „užitek“ v jiném než technickém smyslu. Neřekneme své ženě „Jsi pro mne užitečná“ nebo „Beethovenova Devátá je užitečná skladba“.

S netechnickým a technickým použitím jednoho slova se setkáváme i jinde. Například použití slova „matka“ ve smyslu „maminka“ na rozdíl od technického významu, v jakém ho používají zámečníci nebo strojaři. V tomto případě oba významy nesměšujeme. Nikdo nebude do osobní roviny přenášet technické zjištění, že matku je vhodné naolejovat, aby nezarezla.

U slova „užitek“ je to jinak. Chvíli bereme užitek ve velmi širokém abstraktním smyslu, podle něhož poslouchám symfonii protože mi to momentálně přináší největší užitek, ale když dojde na lámání chleba, sklouzneme do všem srozumitelného významu – „tady jde o prachy“.

Zdálo se nám, že citované výroky z i celá kapitola XVIII jsou z tohoto pohledu dobře srozumitelné a otvírají nám cestu, abychom se zabývali tím, jestli užitek nepovyšujeme na cíl nebo jinak řečeno, co v naší firmě, rodině nebo životě stojí nad užitkem.