4. února 2010 jsme uskutečnili Prolog ANIMA Klubu – jakési zahřívací kolo. Vstupovali jsme do něho s tezí, že manažerovi a každému, kdo má na starosti třeba jen několik lidí, pomůže v následujících letech, když se bude své lidi snažit zbudovat podle obrazů, ke kterým se Citadela opakovaně vrací: jako citadelu, jako karavanu, jako loď a především jako cedr, který se buduje z toho, co se ho snaží zničit.
Takhle vypadal přípravný dokument:
Prolog
Prolog je – jak už jsme říkali – zahřívacím kolem. Projdeme v něm některé důležité obrazy, které se v Citadele opakují. Zkusíme rozdělat oheň, u kterého se i ti, kteří do AK nastoupí až v březnu, budou moci hřát.
Prolog bude velmi brzy, proto nepředpokládáme, že se všichni účastníci dostanou k tomu, aby si před ním v Citadele početli. Možná však najdou čas, aby si přečetli několik citátů.
Například ty z kapitoly XV, naznačující, co se v knize myslí „tíhnutím“ nebo i „vroucností“.
Pohleďte na tíhu kamene. Kámen se valí na dno rokliny. Neboť všechna prašná zrnka, z nichž je kámen uhněten, spolupracují jedno s druhým a všechna tíhnou k jednomu cíli. Pohleďte na vodu v nádrži. Naléhá na stěny a čeká na svou příležitost. Neboť jednou se příležitost najde. Voda se opírá neúnavně dnem i nocí. Jako by spala, a přece žije. Stačí maličká prasklina a dá se na pochod a vlíná, narazí na překážku, pokud možno ji obejde, a když cesta nikam nevede, voda zdánlivě zas usíná, dokud jí další prasklina neotevře novou cestu. Nikdy tu novou příležitost nezmešká. A nevyzpytatelnými cestami, které by žádný počtář nemohl propočítat, čistě jen oním tlakem se nádrž vyprázdní a vodní zásoby jsou pryč.
Vaše vojsko je jako moře, jež nenaléhá na hráze. Jste těsto bez kvasu. Země bez semene. Dav bez jakýchkoli přání. Místo abyste vedli, úřadujete, jste pouze tupí svědci. A do stěn říše se naopak opírají temné síly, které se bez úředníků snadno obejdou, a ty vás zatopí svým přívalem. A vaši historici, ještě tupější než vy, budou pak vysvětlovat příčiny katastrofy, a prostředkům, kterými protivník vyhrál, budou říkat moudrost, výpočet a věda. Ale já říkám, že když voda podemele hráze a pohltí města lidí, neví, co to je moudrost, výpočet ani věda.
Rozličné trávy se nenávidí a navzájem požírají, ale ne tak strom, který je jeden a každá jeho větev roste tím, že prospívají větve ostatní.
Nad citáty z kapitoly XIX si možná vzpomenete na prognostiky, analytiky a „management science“:
Shromážděni jako na sněmu, rokovali o budoucnosti. A doufali, že tak se stanou obratnými. Vyznali se totiž především v dějepise a znali jedno za druhým všechna data mých výbojů a porážek i všech narození a úmrtí. Proto se jim zdálo samozřejmé, že události vyplývají jedna z druhé. Viděli dějiny člověka v podobě dlouhého řetězu příčin a následků, který měl kořeny v první řádce knihy historie a pokračoval pořád dál až ke kapitole, v níž stálo psáno pro budoucí pokolení, že šťastným vyústěním onoho průběhu stvoření je právě tato konstelace vojevůdců. A jak už nabrali dech, od jednoho důsledku ke druhému chtěli dokazovat i budoucnost. Nebo za mnou přicházeli se spoustou pádných důkazů: „Tak a tak musíš jednat v zájmu lidského štěstí nebo míru nebo blaha říše. My jsme vědci,“ říkali, „studovali jsme historii …“
Já jsem však věděl, že věda může být jen o tom, co se opakuje.
…
„Ale i tady,“ řeknou vojevůdci ve své nenapravitelné tuposti, „lze pořád všechno dokázat. Znám-li nenávist, lásku či strach, které těm lidem vládnou, mohu jejich hnutí předvídat. Takže budoucnost je v přítomnosti obsažena …“
Na to jim odpovím, že jeden krok navíc, který ještě karavana neudělala, mohu předvídat vždycky. Patrně bude opakováním kroku předchozího jak ve směru, tak v délce. Věda je o tom, co se opakuje. Ale karavana může změnit přání a snadno vyklouzne z cesty, kterou jsem jí svou logikou narýsoval …
A citáty z kapitoly XX jsou hádejte o čem?
A vezmu-li děti a budu-li je učit a vzdělávat každé v libovolném směru, část dědictví tím ztratím. Stejně by tomu bylo s mou armádou, pokud by nevznikl nepřetržitý kontakt od člověka k člověku, jímž se armáda mění v jakousi nepřetržitou dynastii.
Ale když řadu pokolení přerveš, bude to, jako bys chtěl člověka začít uprostřed jeho života, jako bys v něm smazal všechno, co věděl, cítil a chápal a po čem toužil a čeho se bál …
Kdežto já říkám: je dobré podporovat v obci vznik dynastií, jestliže beru ranhojiče pouze z malé skupiny, která však vládne celým dědictvím, a ne jen několika slovy, budu mít nakonec geniálnější ranhojiče, než kdybych vybíral ze všeho lidu a sáhl po synech vojáků a mlynářů. To však neznamená, že bych chtěl brzdit nadání. Takový kmen pak vytvoří dost pevné jádro, aby se na ně mohla naroubovat i cizí větev. Ta nadání se stanou novými živinami, které má dynastie vstřebá a promění v sebe.
…
Já však říkám, že řád je strom. Řádem je tady jednota vládnoucí rozličnému. Vždyť na jedné větvi je ptačí hnízdo a na druhé není. A na jedné je plod a na té druhé není. Jedna větev se zvedá k nebi a druhá se ohýbá k zemi. Moji vojevůdci však vidí před sebou vojenské přehlídky a uspořádané jsou pro ně pouze věci, které se jedna od druhé neliší. Kdybych je nechal jednat, zdokonalili by svaté knihy, jejichž řádem je boží moudrost, tak, že by zavedli pořádek do písmen, na kterých pozná každé dítě, že jsou promíšená. Dali by vedle sebe napřed všechna A, pak všechna B a všechna C … a měli by knihu, která je v pořádku. Knihu pro vojevůdce.
A jak by také mohli strpět něco, co nelze formulovat, nebo co ještě nedosáhlo cíle, nebo co je v rozporu s nějakou jinou pravdou? Jak by mohli vědět, že v řeči, která formuluje, ale neumí zachytit, mohou stát dvě pravdy proti sobě? Že si nijak neprotiřečím, jestliže budu mluvit o lese nebo o panství, přestože les zasahuje do více panství, a žádné přitom zcela nepokrývá, a panství do více lesů, a přitom ani jeden nezahrnuje celý? Jedno tu nepopírá druhé. Ale když budou moji vojevůdci vyznávat panství, nechají popravit básníka, který by oslavoval les.
A mezi kontinuitou a rutinou je rozdíl. A je rozdíl mezi stálostí a smrtí. Nelze vybudovat stálost cedru nebo říše, jestliže jsou zchátralé. „Toto je dobré,“ říkají moji vojevůdci, a nebude se to tedy měnit!“ Ale já nenávidím lenivce a dokončeným městům říkám mrtvá.
Citáty z kapitoly XXVI, aneb kdo je kdo ve vaší firmě:
Je zde tedy ten svrchovaný rozpor, že obdivuji člověka poddaného a zároveň člověka nepoddajného, který projevuje to, čím je. A třebaže ten problém chápu, nedokážu ho formulovat.
Neboť právě ti lidé, kteří jsou podřízeni nejtvrdší disciplíně a půjdou na smrt na mé jediné znamení, kteří planou pro mou víru a zároveň jsou poslušností tak utuženi, že jim mohu vmést do tváře urážky a vládnout jimi jako dětmi, právě ti lidé projeví nakonec v činu, ve srážce s protivníkem, tvrdost kalené ocele a ušlechtilý hněv a odvahu před smrtí.
Pochopil jsem, že člověk má prostě dvě tváře. Že ten obdivuhodný člověk, který nám připadá nepoddajný jako zrno, či ta nepodmanitelná žena, která je v mém náručí nepřítomná jako loď na širém moři, že takový člověk, kterého nazývám mužem, protože nesmlouvá, nevyjednává a neustoupí, ani se z obratnosti, lačnosti či únavy nevzdá části sebe a nevymačkám z něho olej tajemství, kdybych ho drtil třeba mlýnským kamenem, že takový člověk, který nese v srdci onu tvrdou olivovou pecku a já ho nedám utlačovat davem ani tyranem, neboť se v srdci stal diamantem, že takový člověk má vždycky ještě jednu tvář. Pokorný, poslušný a plný úcty, víry a odevzdání, je moudrým synem určité duchovní rasy a přechovavatelem jejích ctností …
Ti však, o nichž jsem myslil, že jsou svobodní a že v nevyléčitelném osamění rozhodují pouze sami o sobě, ti nejsou ničím vedeni, chybí jim vítr ve stěžňoví a jejich odpor je vždy jen rozmar beze vší souvislosti.
A protože takový dobytek nenávidím a nenávidím člověka, který je zbaven vlastní podstaty i vnitřní vlasti, a protože ani jako vládce, ani jako pán nechci svůj lid vyklestit a proměnit ho v poslušné a slepé mravence, pochopil jsem, že ho svou vůlí mohu a musím oživit, a ne zničit. A že to není měkkost bastarda, když je v mém kostele měkký a poslušný a ke druhému laskavý, neboť jen takto může být úhelným kamenem na hranicích mé říše.
Nejvíc nenávidím takové lidi, kteří vůbec nejsou. Psí syny, kteří považují za svobodu, když svobodně mění a zapírají vlastní názory (a jak by mohli také vědět, že něco zapřeli, když jsou sami sobě soudci?). Kteří svobodně kličkují a křivě přísahají a odvolávají a mění názor, jen když jim, jsou-li hladoví, ukážu žlab.
Chátrou však nazývám ty, kteří jsou živi z činů druhých lidí a podle nich se mění jako chameleóni a hledí s láskou jen tam, odkud jim plynou dary, a mají rádi potlesk a soudí sami sebe z pohledu davů: nikde je nelze najít, nejsou podobni citadele, uzavřené nad vlastním pokladem, a nepředávají své heslo z pokolení na pokolení, ale nechávají své děti naopak vyrůstat, aniž je hnětou. A vyrážejí po světě jako houby.
Během Prologu se ukázalo, že většina účastníků nabídnuté citáty nejen přečetla, ale i promýšlela. Co z toho vzešlo, to se dočtete v dalších příspěvcích.
ANIMA Klub 
Zanechat odpověď