Horoucnost nebo vize?

Během Prologu 4. 2. 2010 se vynořilo několik důležitých témat. Každému z nich postupně věnujeme jeden nebo více příspěvků. Začínáme tématem, které je asi nejdůležitější – co bychom měli v první řadě dát  lidem, které máme na starosti.

Mottem setkání bylo několik vět vybraných z XXXIV. kapitoly Citadely:

Ležela na mém srdci tíha všech lidí, kteří se nemají o co opřít. …
To vše jsou vojáci rozpadlé armády. Já je však shromáždím a povedu k vítězství. Vždyť každá armáda může dosáhnout vítězství, i když různého druhu.

Petra hned upozornila na slova „vítězství, i když různého druhu“ a Petr doporučil, abychom si přečetli kapitolu o umírajícím dítěti, které zvedlo „armádu“ lidí bojujících o jeho život, než začneme slovo armáda používat v příliš úzkém smyslu.

I to si určitě zaslouží samostatný příspěvek, teď se však podívejme, jaký obrys získalo ústřední téma do konce setkání.

Pomohou nám věty, pocházející od tří účastníků setkání – Rikkiho, Petry a Jeffa, jak  je zachycuje tento obrázek:

Věnujme se jim trochu podrobněji:

Rikki

Rikki shrnul myšlenky, které ho napadaly během diskuse na Prologu, do tří poznámek:

1. Všechny postřehy o tlaku vody, směřování či tíhnutí, vizi, cestách k cíli, přísnosti i milosrdenství, sdělování a komunikaci, stavbě, obraně a údržbě citadely mají kromě cennosti své vlastní myšlenky z mého hlediska i jistý společný aspekt – zdůraznění významu spojení lidí nějakým záměrem (cílem, směrem, cestou k něčemu), který je nadřazen čistě osobnímu krátkodobému zájmu (byť s ním nemusí být nutně zcela v rozporu).
2. Pro vznik a úspěch tohoto společného záměru je zcela klíčovou osobnost vedoucího, kterému  lidé musí uvěřit, že to, co jim říká má smysl a že v to sám věří. Má mnohaletá zkušenost mi ukázala, že pokud si je jist sám sebou, je otevřený ke všem a vytrvá, tak postupně získá nejen „nevěřící Tomáše“, ale většinu protivníků. A platí to i ve velmi krizových situacích a v kolektivech nejrůznější úrovně (dělníci či montéři na stavbě i vědečtí či výzkumní pracovníci).
3. Věrnost firmě a hrdost na značku jsou dnes často chápány jako zastaralé a odumírající pojmy, mne (a řadu mých kolegů) však v jejich profesní dráze významně ovlivnily. Vím, že jsou v jistém rozporu se současnými trendy zvyšovat si kvalifikaci (a vylepšovat profesionální CV) častým střídáním zaměstnání a hledáním příležitostí ke kariérnímu růstu kdekoliv. Přesto věřím v jejich význam i v dnešní době a zatím se mi vždy dařilo je postupně budovat. Navíc jsem se v poslední době setkal s několika firmami, kde je toto cílevědomě a úspěšně budováno.  A zase je to o vedoucích (formálních i neformálních) a o osobních příkladech.

Petra

Petřinu poznámku jsme vybrali, abychom připomněli, že jsme se v diskusi shodli, že nemluvíme o formulování vizí, které by měli znát všichni zaměstnanci (nebo je aspoň mít vyvěšené na zdi nebo v kapse na plastové kartičce).

Větu „Housenky mají žrát zelí a ne kecat o létání“ de Saint-Exupéry, pravda, nenapsal. To jsme jen poněkud volně citovali jeho větu:

Nevěřím v lyrismus housenky, která si myslí, že miluje křídla. (CXXIV)

Jeff

Jeff to později vyjádřil velmi pregnantně:

„Není podstatné, zda je vize formulovaná, napsaná, hlásaná na shromážděních a pak pravidelně aktualizovaná komisí pro vizi složené z vizionářských rádců vystudovaných na vizionářských školách píšících to vše ve Visiu (pardon, nějak jsem se zasekl…).

Důležité je, aby bylo vizi cítit. Aby žila ne vždy v mysli lidí, kterou často přesahuje, ale aby žila v tom, jak je uspořádána jejich činnost. Jaká mají psaná i nepsaná pravidla a jak se dobrovolně a s vědomím vlastní prospěšnosti těmto pravidlům přizpůsobují a dokonce je pomáhají kultivovat. Dnes se tomu říká proaktivita, náš autor tomu říká hezčím slovem vroucnost.

Ve své firmě jsem zažil dobu, kdy jsem nikde nepsal žádnou vizi a přesto jsme směřovali jako jeden sevřený tým a dílo se dařilo. Pak jsem zažil dobu, kdy jsem psal, leštil a prezentoval vizi, ale zahubila ji změť nežitých, často neaplikovatelných pravidel uvalených na firmu garniturou úřednických manažerů.“

A ještě jednou Petra

A když už Petra mluvila o lyrických housenkách, přidala k tomu tuto úvahu:

Pokud každý budeme dělat to, na co jsme teď v tuto chvíli nejlépe vybaveni, bude to mít smysl, bude to efektivní, bude nás to těšit. A je jedno, jestli je to zametání ulice nebo hledání léku proti smrtelné nemoci. Důležité je ono „dělat na maximu mých současných schopností“.

Jsem-li na pozici výš nebo níž, než mi přísluší, je to frustrující. A nesmírně důležitou úlohou člověka ve vedoucí pozici je najít pro každého místo, které je pro něj „to pravé“. A vnímat, že se lidé vyvíjejí a „ta pravá“ místa pro ně se mohou měnit.

Kde je tedy v Citadele napsáno, jak má šéf ve svých lidech potřebnou „vroucnost“ vyvolat, nebo jak je „shromáždit a vést k vítězství“? O tom budou další příspěvky.

Advertisement