S čím jsme šli do druhého setkání

Ve čtvrtek 4. března 2010 se uskutečnilo druhé letošní setkání ANIMA Klubu, tentokrát pod názvem „Maximalizovat užitek?“. Takhle vypadaly podstatné části přípravného dokumentu:

Motto:

A když vy, stavitelé, přestanete hledět k užitku, stanete se většími i vy. (Citadela, XVIII)

Neodsuzuji vás tedy, že hledíte k tomu, co je užitečné. Ale proto, že užitečné považujete za cíl. Kuchyně jsou samozřejmě v paláci nutné, ale cenu má nakonec jen palác, kterému mají kuchyně sloužit. A svolal jsem vás, abych se vás zeptal: Jaký podíl ve vaší práci zaujímá to, co má význam? (Citadela, XVIII)

Říkám proto o finančnících, že jsou bezvýznamní, a o tanečnicích, že jsou rozumné. Ne že bych prací prvních pohrdal, ale pohrdám jejich domýšlivostí a jistotou a sebezalíbením, neboť se považují za cíl a konec a podstatu, zatímco jsou jen sluhy a slouží především tanečnicím.(Citadela, LXXV)

Jako připomenutí Prologu 4. 2. 2010, uvedu dva citáty z toho, co dva účastníci napsali po jeho skončení. První se týká „tíhnutí“, „horoucnosti“, vize, které by se měl manažer snažit ve firmě vytvářet.

Velmi silný příklad žité vize pro mě představuje moje maminka. Když mi bylo asi 15 tak mi při povídání řekla: „Víš, když jsem poznala tátu, tak jsem se rozhodla, že s ním budu mít úžasnou rodinu.“ Tohle rozhodnutí pak 18 let naplňovala, než mi o tom řekla. Možná jsem byl vůbec první, komu to řekla, nevím. Ale všechny ty dny tu vizi žila, pracovala neuvěřitelně tvrdě, nastavila, držela a prosadila pravidla našeho fungování. Nikdy si nestěžovala a svou vroucností nás držela všechny pohromadě, šťastné a naplňující její vizi. Tehdy ještě dodala: „Nejtěžší to bylo, když si ještě předtím, než jste se narodili, táta poranil páteř. Měsíce jsem ho tlačila na vozíku a nevěděla, zda na něm nezůstane. Ale ani tehdy jsem nepochybovala, že tu rodinu, o které jsem snila, budeme mít.“

Druhý citát je jakýmsi můstkem k tématu setkání, na které se chystáme:

Věrnost firmě a hrdost na značku jsou dnes často chápány jako zastaralé a odumírající pojmy, mne (a řadu mých kolegů) však v jejich profesní dráze významně ovlivnily. Vím, že jsou v jistém rozporu se současnými trendy zvyšovat si kvalifikaci (a vylepšovat profesionální CV) častým střídáním zaměstnání a hledáním příležitostí ke kariérnímu růstu kdekoliv. Přesto věřím v jejich význam i v dnešní době a zatím se mi vždy dařilo je postupně budovat. Navíc jsem se v poslední době setkal s několika firmami, kde je toto cílevědomě a úspěšně budováno.

Nad slovy o  „častém střídání zaměstnání a hledání příležitostí ke kariérnímu růstu kdekoliv“ se vybaví věta z LXIII. kapitoly Citadely:

„Je na čase, aby chrám sloužil kamenům,“ říkali.

Citovaný účastník o tom mluví jako o „současných trendech“. A právě současným trendům, které nás hrozí stáhnout pod vodu, bychom se tentokrát mohli věnovat. Základní otázka pro Vás tedy zní:

Které současné trendy (zejména v řízení firem a lidí) považujete za pochybné nebo přímo škodlivé?

Případně k tomu můžete přidat otázku z jednoho z citátů v úvodu:

Jaký podíl ve vaší práci zaujímá to, co má význam?

Nastartovat naše mozky snad pomohou pasáže Citadely věnované užitku a pokřiveným proporcím. Tři jsou uvedené na začátku tohoto dokumentu (všimněte si formulací „neodsuzuji vás tedy“ a „ne že bych prací prvních pohrdal“).

Několik citátů týkajících se užitku jsme uvedli už v úvodním dokumentu k jarnímu cyklu, připomínám aspoň tyto:

Nezáleží na tom,“ říkal také, „je-li užitek větší nebo menší. Člověk není dobytek na výkrm a láska pro něj znamená víc než užitek. Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“ (III)

Po celý život pracovali, aby zvětšili bohatství, které ničemu nesloužilo, a se vším všudy se proměnili v nezničitelnou výšivku … neboť jen jednu část práce obětovali užitku a všechny ostatní části ciselování, nádheře kovu, dokonalosti kresby, něze křivky, věcem, které k ničemu nejsou, leda k tomu, aby do sebe pojaly směněnou část,  jež je trvalejší než tělo. (VI)

Ovšem, přijde za mnou kovář z mé vsi a řekne mi: „Co se mne přímo netýká, na tom mi nezáleží. Když mám svůj čaj a cukr a dobře živeného osla a po boku ženu, a když mé děti prospívají na duchu i na těle, jsem zcela šťastný a nic víc nežádám. K čemu všechno to utrpení?“ Jak by však mohl být šťastný, kdyby byl na světě sám a měl pouze svůj dům? Kdyby žil se svou rodinou pod stanem ztraceným v poušti?  (XI)

A říkáte: „Odpovídáme na lidské potřeby. Poskytujeme přístřeší.“ Ano, jako se odpovídá na potřeby dobytčete, kterému podestýláme v chlévě. Je pravda, že člověk potřebuje zdi, aby se do nich ukryl jako zrno v půdě a jako ono se uskutečňoval. Ale potřebuje také Mléčnou dráhu a širou hladinu moře, i když mu souhvězdí nebo oceán v tu chvíli k ničemu nejsou. Neboť co znamená k něčemu být? Znám lidi, kteří podstoupí dlouhý a namáhavý výstup na horu, kteří si rozedřou kolena i dlaně a celí vyčerpaní šplhají, jen aby dosáhli temene před svítáním, aby se napili z hlubin dosud modravé pláně, jako když člověk hasí žízeň vodou v jezeře. A když jsou nahoře, posadí se a hledí a oddechují. A srdce jim radostně buší a nacházejí tady ten nejlepší lék na své znechucení. (XVIII)

Budete-li mít tu možnost, za přečtení před naším setkáním stojí celá kapitola XVIII.

Možná by nám mohly pomoci i pasáže věnované darům a darování.

Například v kapitole XL:

Teď ti však povím něco o horoucnosti. Bude ti totiž třeba překonat mnoho výčitek. Žena ti bude například vyčítat všechno, co věnuješ něčemu jinému než jí. Neboť co je na jednu stranu dáno, to je podle lidí jinde ukradeno. Takovými nás udělalo zapomenutí Boha a užívání zboží.

Skutečnost je totiž taková, že když dáváš, nestáváš se menším, ale naopak získáváš další bohatství, abys mohl dál rozdělovat.

A darovat, to znamená, jako bys vyklenul most přes propast samoty.

Nebo v kapitole VI:

Během těch dlouhých procházek jsem pochopil, že kultura mé říše naprosto nespočívá v hodnotě potravy, ale v požadavcích a horoucnosti práce. Nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru.

Nebo v kapitole VIII:

Hodnota daru však závisí na tom, komu je adresován. Tady je adresován tomu nejnižšímu. Jako alkohol opilci.

Když ti někdo zachrání život,“ pokračoval otec, „nikdy neděkuj. Nepřeháněj svou vděčnost. Čeká-li od tebe zachránce vděčnost, je nízký.

Nebo v kapitole XLVI:

Karikatura daru. A na banketech vstává, aby se ujal slova. A naklání se k soustolovníkům jako strom obtěžkaný plody. Soustolovníci však nemají co trhat. Nicméně jsou mezi nimi i takoví, kteří se domnívají, že něco utrhli, neboť jsou ještě hloupější než on a cítí se jím poctěni. A marnivec to ví a myslí si, že něco dal, protože soustolovník dostal. A jeden před druhým se kolébají jako dva neplodné stromy.

Nebo v kapitole XLVIII:

Obdarovat kurtizánu by mohl leda člověk bohatší než král, neboť za to, co jí přinášíš, je vděčná především sobě samé a shlíží se ve svém úspěchu a sama sobě vzdává poctu za to, že je tak obratná a krásná a vydobyla z tebe toto výkupné. A kdybys do té bezedné studny vyklopil zlatý poklad celého tisíce karavan, ještě pořád jsi nezačal dávat. Neboť tu musí být někdo, kdo přijímá.

Říkám ti, je velký omyl nevědět, že přijímat je něco jiného než brát.

Konečně ještě něco pro ty, kdo se pustili i do druhé z otázek uvedených  na 1. stránce. Pomůže Vám citát z kapitoly LXV?

Věci ztratily smysl, a když tedy žádný nemají, musí ho hledat v tobě. Zůstal jsi jen ty sám, abys zbarvoval věci svým ubohým světlem. Tvé jsou ty nové šaty. Tvé je to stádo. Tvůj tento příbytek, který je bohatší než druhý. A všechno, co patří někomu jinému než tobě, šaty, stádo, příbytek, všechno se ti stává nepřítelem. Stojí tu totiž proti tobě říše, která se té tvé podobá. A v téhle poušti ti vskutku nezbývá, než se tvářit nad sebou spokojeně, protože mimo tebe nic není. Od toho okamžiku jsi odsouzený křičet: „Já, já, já.“ Do prázdna, neboť na ta slova odpovědi není.

Advertisement