Když se tu mluví o vlastnictví, vybavuje se mi text Jacquese Préverta:
Markétka:
— To je můj Faust!
Goethe:
— Ale kdepak, to je můj skvělý Faust!
Obě osoby v textu „vlastní“ Fausta jiným způsobem. Markétka si Fausta přivlastnila (dokonce aniž by za něj jeho „výrobci“ zaplatila). Goethe si Fausta nepřivlastnil, on jej vytvořil. A jako takového ho může i prodat – spolu s Markétkou, Mefistofelem a všemi postavami a jejich příběhy. Vy si je můžete koupit a s knihou v ruce si nadšeně říkat: „To je můj Faust!“, ale tím, že si koupíte potištěný papír, se nestáváte automaticky majiteli všech myšlenek v knize obsažených. Goethe stále (dlouho po své smrti) může říkat: To je můj Faust! Ale jen Markétka si může na Fausta sáhnout, milovat ho a být jím milována. Goethe to štěstí nemá, dokonce se od svých výtvorů nedočká slůvka vděku.
Vlastníci firem na tom tak zle nejsou. Jediný vlastník firmy je zároveň jejím tvůrcem a zároveň může užívat práva vlastníka: může si vyplácet podíly na zisku, může firmu prodat nebo ji může i zničit (to je jistě nezadatelné právo vlastníka – schopnost vytvářet není pro ničení podmínkou). U akciových společností jsou tyto dva způsoby vlastnění odděleny – někdo firmu buduje a vytváří a někdo jiný má právo na podíly na zisku a na prodej nebo zničení firmy. Akcionáři mohou vyměnit vedení firmy – podobně jako investor katedrály může vyměnit architekta nebo majitel Sixtinské kaple může vyměnit Michelangela. Ale nemohou se sami stát tvůrci, na to je jich příliš moc a ne každý to umí.
Někdy nemusí být zřejmé, kdo je tvůrcem a vlastníkem. Jako v hádance z jedné pohádky: „Řezbář vyřezal ze špalku dřevěnou pannu, krejčí ji ošatil a já ji naučil mluvit. Komu ta panna náleží?“ Pohádka nabízí i odpověď: „Panna náleží tomu, kdo ji naučil mluvit.“ Pamatuji si ale ideologii, podle které pannu vytvořil řezbář s krejčím (pracující lid).
ANIMA Klub 
Nádherný postřeh, který naše úvahy staví do nového světla!
Zrekapituluji si převodní tabulkou mezi spisovatelstvím a podnikáním:
mecenáš – investor
spisovatel – ten, kdo vymyslí a realizuje podnikatelský záměr
příběh, resp. kniha – firma
Paralela mezi vymyšlením příběhu a založením firmy je užitečná a někdy se používá zhruba takhle: business model přepokládá, že se určití lidé budou chovat určitým způsobem – budou kupovat produkty, říkat o nich svým známým, atd. Když se ukáže, že svět je jiný, tzn. business plán byl zabydlen nereálnými lidmi, podnikatelský záměr zkrachuje.
Váš příspěvek do toho vnáší další otázky – jaké jsou, resp. měly by být role mecenáše, kdo a jak může vstupovat do toho, co by ve firmě mělo nebo mohlo stát nad užitkem, jak postavy v knize (firmě) ožijí a žijí vlastním životem? Navíc do toho uvádíte čtenáře, kteří také říkají „můj Faust“ – v tom srovnání, které jsem uváděl, se o nich nemluví – nejsou to zákazníci, ti jsou postavy z příběhu.
A rozmyslet si, jak je to s řezbářem, krejčím a mluvcem – to už je něco jako třešnička na dortu.
Michal Chytil