Těmito slovy začala velmi důležitá část debaty, do níž se vložili zejména (na následujícím obrázku zleva doprava) Jeff, Henry, Petra, Klikař a Haštal.
Jeff vyprávěl o své dceři, která se pár let učí hrát na klavír, má k tomu zjevně vlohy, ale nedávno začala odmítat dál cvičit. Zcela vážně argumentuje, že „přece nebude dělat věci, které ji nebaví“. Je to zřejmě postoj, který převzala od svých spolužáků a spolužaček – vnímá to jako vyjádření „práva na štěstí“.
Konstatovali jsme, že s podobným pojetím „práv“ je možné se setkat i na pracovištích. Co s tím dělat?
Ztotožnili jsem se s Klikařovým názorem, že je třeba vyžadovat disciplínu jak u dětí, tak u zaměstnanců. Je to příklad „násilí“, o němž čteme v Citadele. Trochu jsme to upřesnili, když jsme si připomněli citát z Citadely:
A pochopil jsem, že je především třeba rozlišovat mezi dobýváním a násilím. Dobýt znamená obrátit na víru. Použit násilí znamená vsadit do žaláře. (LXXIV)
Jak je tedy „obrátit na víru“ a nikoli „vsadit do žaláře“?
Henry mluvil o důrazu na dodržování pravidel. V období krize se tento důraz ve firmách zvětšuje. Tam, kde v dobách hojnosti dovolovali nováčkům, aby se učili tím, že si nabijí nos, si teď takový přepych nemohou dovolit a trvají na tom, aby nováčci ovládli pravidla a řídili se podle nich. K tomu, aby pochopili, že se nejedná o „vsazování do žaláře“, přispívá, když vidí, že pravidla platí ve firmě pro všechny, i pro nejvyšší vedení. Je možné si to představit jako jakousi ústavu firmy.
Petra potom vzpomínala, jak to zvládla její maminka, když ona sama byla v roli dcery, odmítající cvičit na klavír. Mluvila o tom, jak pomáhá, když se disciplína vyžaduje s poukazem na vyšší cíl. To poukazování musí být věrohodné. Probírali jsme, o co se opírá věrohodnost toho, kdo disciplínu vyžaduje.
Došli jsme i k možnosti „doprovázet na cestě“. Ukázalo se, že i Jeff situaci řeší tak, že sám začal brát hodiny klavíru a pravidelně cvičí. Haštal si vzpomněl, jak řešil hrozící krizi s pubertálním synem tak, se po dohodě s ním na podezřelý noční koncert vypravil také (tam se k sobě pochopitelně neznali).
ANIMA Klub 
Na uvedeném příkladu mi pořád něco nesedělo. Zkoušel jsem zjistit, co to je, a nabízím k diskusi dva obrazy, které mají s hraním na klavír snad něco společného:
Obraz první:
V době středoškolských studií jsem poznal jednu kamarádku, jejíž rodiče měli v době tuhé normalizace pole, dobytek a dokonce kus lesa. Z toho, co nám říkali ve škole, jsem si myslel, že něco takového v Československu není možné. Kamarádka a její dvě sestry mé nadšení nesdílely. Z jejich vyprávění jsem pochopil, že rodiče chodí normálně do práce (pracovali jako dělníci v továrně), před odchodem do práce musí nakrmit dobytek, po příchodu z práce jdou pracovat na pole. Dcery samozřejmě musely pomáhat. O prázdninách nemohly nikam jet, protože byly žně, a vůbec, práce bylo vždycky dost. Občas si vybojovaly výjimku, třeba účast na pionýrském táboře jako vedoucí.
Já se sestrou jsme to znali, i když v nesrovnatelně menší míře. V mých třinácti letech rodiče koupili chalupu se zahradou, ve které bylo 250 keřů černého rybízu (z jednoho keře se dalo natrhat průměrně 3 kg rybízu). První dva týdny v červenci, kdy rybíz dozrával, bylo naprosto nemyslitelné, že bychom někam jeli na prázdniny. Naštěstí úroda rok od roku klesala.
Ani mým třem kamarádkám ani mně se sestrou se to nelíbilo, nenáviděli jsme tu práci a stále zkoušeli přemluvit rodiče, abychom to nemuseli dělat. Rodiče v obou rodinách neváhali ani chvilku, tahle možnost prostě nepřipadala v úvahu.
Obraz druhý – tentokrát fiktivní:
Dítě má jako koníčka lepení papírových modelů (pamětníci si možná pamatují přílohy ábíčka). Když to dítě přestane bavit a rozhodne se místo toho dělat něco jiného (hrát badminton nebo sbírat známky), neváhal bych ani chvilku a do lepení papírových modelů bych ho nenutil.
Je hezké vést děti k tomu, že nemohou dělat jenom to, co je baví. Ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že se to dá trénovat na něčem, co dítě přesahuje. Kravám se krmení dát prostě musí, protože ty krávy nemůžou za to, že mě to nebaví. Ale co se stane, když přestanu lepit papírové modely? Vůbec nic, snad ušetřím trošku papíru.
Kam ale zařadit hraní na klavír? Je to nezbytná součást všeobecného vzdělání nebo jen koníček stejný jako lepení modelů?