Na posledním setkání ANIMA Klubu jsme se dotkli mnoha velice závažných témat. Některá z nich byla již okomentována v příspěvcích těch, kteří se k sepsání svých úvah dostali dříve než já. Mě velice oslovila diskuse o tzv. „stupních volnosti“, ke které se zde zatím nikdo nevyjádřil, proto mi to nedá a přidávám se. Ale měla bych asi podrobněji popsat, o co vlastně jde – pro Ty, kteří na setkání nebyli.
Základní myšlenka by se dala stručně popsat asi takto: tvoříme-li společně nějaké velké dílo, stavíme-li katedrálu, záleží na tom, kde v hierarchii tvůrců jsem. Jestliže jsem architekt, mohu si vymyslet v podstatě jakoukoliv podivnou stavbu. Jediným mým omezením jsou jen požadavky na účel stavby, čemu či komu má sloužit. Jsem-li projektant, má svoboda je menší, musím se podřídit nejen návrhu architekta, ale zároveň jsem vázaná tím, z jakého materiálu bude stavba (jeho pevnost, dostupnost, …), do kdy má být postavena, jak dlouho má sloužit svému účelu, … Pokud jsem v roli dělníka, který katedrálu staví, počet stupňů volnosti, které při své činnosti mám, je již velice omezený. V podstatě musím velice přesně dodržet pracovní postup uvedený v projektové dokumentaci v zadaném čase a kvalitě.
Já jsem si tam díky diskuzi o těchto tzv. „stupních volnosti“ uvědomila několik pro mne velice zásadních postřehů. Všechny mé úvahy píšu z pohledu člověka, který má poměrně vysokou možnost ovlivnit chod věcí (přibližně z pozice Architekta). Pro zjednodušení budu dále místo slov „stupňů volnosti“, případě „míra svobodného rozhodování“ uvádět nicneříkající zkratku SV.
Volba správné cesty
Dostanu-li se do postavení, kde můj SV je velký, jsem-li v roli Architekta, nese to s sebou i velikou zodpovědnost. Architekt svým rozhodnutím totiž zcela zásadně omezuje SV těch, kteří jsou v hierarchii pod ním. Většinou má v rámci svého vysokého SV více možností, mezi kterými může volit, aby dosáhl naplnění své vize. Zvolí-li cestu A, omezí své podřízené nějakým způsobem. Naopak zvolí-li cestu B, omezí je jinak. Proto jistě stojí za to vážně se zamyslet nad tím, která cesta k cíli, na kterou se díky mému vysokému SV mohu vydat, bude nejméně trnitá pro ty pode mnou, kteří ji budou muset realizovat.
Jsme různí
Znám lidi velice kreativní, kteří jakýkoliv náznak toho, že by se měli podřídit nějakému vyššímu celku, nesou velice nelibě. Naopak je mnoho lidi, kteří mají rádi „své jisté“, kdy jsou jasně daná pravidla, že za konkrétní práci odvedenou v požadované kvalitě dostanou zaplaceno dohodnutou odměnu. Toto rozdělení lidí naprosto nezáleží na jejich věku či vzdělání, je to věc hlubokého nastavení jejich osobnosti.
Pro Architekta je velice důležité odhadnout, kdo má jakou povahu a dát mu možnost realizovat se v rámci stavby katedrály na tom místě, kde se bude cítit dobře. Člověku kreativnímu dá vysoký SV a současně jej bude vést k pokoře před tím, co jej omezuje (i sám Architekt prostě musí brát vážně zákon gravitace, ať je kreativní, jak chce) a k úctě k těm, kteří budou jeho projekty realizovat. Pracantům z druhé skupiny nastolí jasná a průhledná pravidla, aby se cítili dobře ve své jistotě, a – pokud je to možné, vysvětlí, proč cesta A je i pro ně lepší než cesta B.
Sen o katedrále
Na začátku stavby je sen o katedrále, který Architekt převede do hmatatelné podoby, do návrhu stavby. Architekt je omezen jen vyššími principy a představou, k čemu by měla katedrála sloužit. V průběhu stavby se však sen o katedrále postupně vyvíjí, doplňuje, Architekt tu a tam něco přimaluje, poopraví, čímž změní (někdy i zásadně) SV všech, kteří na katedrále pracují. Nicméně – tento vývoj, tyto „dodatky k architektonickému návrhu“ nesmí nikdy skončit, protože jen tak je stavba stále živá, aktuální, smysluplná, nestane se dogmatem, dinosaurem, čímsi bez obsahu. Je povinností Architekta včas vycítit nutnost dalšího kroku a udělat jej s plným vědomím toho, jak tato změna zasáhne všechny stavebníky. Toto vědomí jej jistě ochrání od ukvapeností a „odezdi-kezdismu“. Moudrý Architekt však musí být zároveň i statečný a nebát se kroků, které budou sen o katedrále „aktualizovat“.
ANIMA Klub 
Velmi výstižně vyjádřeno. Zejména mne oslovila možnost a potřebnost volit stupně volnosti při zadávání práce. Potvrzující komentář je zbytečný – takže pracně hledám, s čím bych mohl nesouhlasit. A nacházím toto:
– Podřizování se vyššímu celku není totéž jako podřizování se autoritám – nadřízeným.
– Úměra mezi patrem pyramidy a počtem stupňů volnosti možná není tak přímá.
– Stupně volnosti pro podřízené musím volit nejen podle jejich povah, ale i podle povahy jejich práce.
Někdy se kreativní lidé nechtějí podřizovat autoritám – lidem, kteří jsou v organizační hierarchii nad nimi. Autority to pak interpretují tak, že se nechtějí podřizovat vyššímu celku. Špičkový chirurg by asi těžko nesl, kdyby mu ředitel nemocnice radil, kudy má vést řez, nebo zda je operace pro pacienta vhodná. Pokud mu ředitel nařídí, aby prováděl operace jen proto, aby nemocnice vydělala, nejspíše ho odmítne, protože se podřizuje něčemu vyššímu – Hippokratově přísaze.
Hráči orchestru včetně sólistů se při nácviku skladby podřizují představě dirigenta. Nenechají si ale od dirigenta radit, jak mají tvořit tón nebo jak mají držet nástroj. A dirigent hráčům nechává příslušný stupeň volnosti – jednak proto, že sám na všechny nástroje orchestru neumí zahrát tak dobře jako oni, a pak také proto, že kdyby hráči nebyli tak dobří, tak se do toho orchestru nedostali.
I člověk na nejnižším stupni hierarchie má svou kvalifikaci, kvůli které tu práci dostal. Nejde jen o to, aby ho práce bavila. Pro každou profesi existuje něco, co odlišuje mistra od učedníka, dobrého zedníka, kameníka nebo chirurga od špatného. I on musí dostat tolik stupňů volnosti, aby směl svou práci vykonávat dobře. Tím nemyslím perfekcionismus, mám na mysli příkazy, směrnice nebo normy, jejichž důsledkem je poškozování společného díla. (Příklady si asi každý umí představit.)
Ano, stupně volnosti závisí na pozici v organizaci. Jenom bych neviděl tak samozřejmé, že čím je člověk v organizační pyramidě níž, tím méně stupňů volnosti má. Ty „prostory svobody“ mohou být prostě nesrovnatelné. Chirurg má stupně volnosti, o kterých se řediteli nemocnice ani nesnilo, protože skalpel v ruce (naštěstí) nikdy držet nebude.
Děkuji za Váš vynikající komentář, který mi dal další, nový pohled na celé toto mé téma. Já to měla v hlavě uspořádané hodně „lineárně“. Další rozměr, tj. skutečnost, že „prostory svobody“ chirurga a ředitele nemocnice jsou nesrovnatelné, jsem nějak zanedbala. Výborně, výstižně řečeno! Děkuji, mám o čem přemýšlet!
AgLa
Vážená AgLo,
díky za výborný článek i otevření důležitého tématu. Souhlasně jsem při čtení v duchu přikyvoval, zadrhl jsem se až při čtení těchto vět:
„Architekt tu a tam něco přimaluje, poopraví, čímž změní (někdy i zásadně) SV všech, kteří na katedrále pracují. Nicméně – tento vývoj, tyto „dodatky k architektonickému návrhu“ nesmí nikdy skončit, protože jen tak je stavba stále živá, aktuální, smysluplná, nestane se dogmatem, dinosaurem, čímsi bez obsahu.“
Tak tohle se mi opravdu nezdálo. Když jsem si představil, že bych pracoval pro architekta, který by byl takové pako, že by v jednom kuse něco přimalovával a když už bychom si všichni mysleli, že jsme hotovi, přišel by s tím, že musíme strhnout jednu z postavených věží! Pravda, v citovaném úryvku se nemluví o stržení věží, ale o tom, že se „něco přimaluje, poopraví“. Proč se ale bez takových úprav stane stavba „čímsi bez obsahu“?
Lámal jsem si nad tím hlavu a nakonec jsem Vám za ten odstaveček moc vděčný. Došly mi dvě věci.
1) Napasovat obrazy katedrály a lodi, které jsou v Citadele, na práci manažera, je trochu ošidné. Začnu-li od lodi – každého asi nejdříve napadne, že manažer je něco jako kapitán. Ale to není úplně ono – on se velmi často stává stavitelem lodi, který ji musí, často velmi výrazně, přestavět. A to během plavby! Podobně u katedrály. Manažer by mohl být cosi jako biskup, který v katedrále usedá na katedru, nebo někdo z těch, kteří mu přisluhují. Ale zase to není ono – občas by se měl stát architektem, který katedrálu má přestavět. Tohle se Vám podařilo tím odstavečkem exponovat.
2) Vzpomněl jsem si na příběh architekta Antoni Gaudího a barcelonského chrámu Sagrada Familia. Tam architekt během stavby také pořád něco měnil a dokonce nechával rozebírat a předělávat už hotové části, dokud to nebylo, jak si představovat. A nazývat ho pako? To bych se nikdy neodvážil.
Mezitím, co jsem rozumoval, naskočil tu senzační komentář „Vyšší celek nebo autorita?“ a v něm dvě další užitečná přirovnání – nemocnice a orchestr. Takže mám opět o čem rozumovat.
Dobrý den!
Po dlouhé době jsem se zase dostala k tomuto blogu a mohu poslat odpověd, kterou podle mne dlužím:
Ve svém článku Stupně volnosti jsem napsala větu „…tento vývoj, tyto „dodatky k architektonickému návrhu“ nesmí nikdy skončit, protože jen tak je stavba stále živá, aktuální, smysluplná, …“, se kterou jste mírně nesouhlasil. Pokusím se ji vysvětlit blíže – pokud architekt vytvoří plán katedrály, která vynikajícím způsobem splňuje požadavky 15.století, pravděpodobně se ve století našem budou návštěvníci poohlížet po tom, kde jsou v ní záchody. Rozumný architekt (předpokládejme, že žije nejméně tisíc let … nebo to za něj převezmou jeho dědicové, nástupci) udělá to, že původní plán poopraví, doplní, zedníci ubourají kousek zdi ve sklepě a přizdí jiný kousek zdi – a ejhle, záchodky jsou na světě. Katedrála je stále živá, nestal se z ní mrtvý pomník, kde návštěvníci odbíhají do okolního křoví …
Já vím, že to mírně zlehčuji, ale podstata myšlenky je snad zřejmá – i ty nejlepší plány by měly podléhat revizi, jsou-li stále smysluplné. A pokud architekt usoudí, že nejsou, měl by je doplnit. A při tom „doplňování“ by si měl být i vědom toho, jak zasáhne do stupňů volnosti těch, kteří mají tuto změnu uskutečnit.
Možná jsem dostatečně nezdůraznila to, že stavbu katedrály chápu jako nikdy neukončený proces, jako cestu, ne jako cíl.
Je to teď srozumitelnější?
AgLa