Přijímat je něco jiného než brát

V přípravě na minulé setkání mě zaujal citát, ke kterému jsme se nakonec nedostali:

Obdarovat kurtizánu by mohl leda člověk bohatší než král, neboť za to, co jí přinášíš, je vděčná především sobě samé a shlíží se ve svém úspěchu a sama sobě vzdává poctu za to, že je tak obratná a krásná a vydobyla z tebe toto výkupné. A kdybys do té bezedné studny vyklopil zlatý poklad celého tisíce karavan, ještě pořád jsi nezačal dávat. Neboť tu musí být někdo, kdo přijímá. (Citadela, XLVIII)

Ihned jsem si vybavil tu spoustu lidí, kteří jsou přesvědčeni, že na všechno, co mají nebo by snad mohli mít, mají právo. Jedna z otázek na minulém setkání zněla:  Které současné trendy (zejména v řízení firem a lidí) považujete za pochybné nebo přímo škodlivé? Mezi takové škodlivé trendy současnosti (řekněme posledních 100 let) bych zařadil právě tuhle mentalitu nároku: Mám právo být šťastný, mám právo na práci, na vzdělání, na bezplatnou lékařskou péči, na plat ve výši alespoň průměrného platu, na slušný důchod, na slušné bydlení, atd.

Proč tenhle trend považuji za škodlivý? Například proto, že ze společnosti, kde vládne mentalita nároku, mizí dary. S takovou mentalitou nemohu být obdarován – přece nebudu vděčný za něco, na co mám nárok! Když toho dostanu víc, je to jen proto, že jsem si to vybojoval – stávkami, šikovným vyjednáváním, křikem, předvolební kampaní. Možná si vybojuji víc, než bych dostal darem, ale jsem zároveň ochuzen o možnost prožívat vděčnost. Karikatura darů, které si vyměňujeme na Vánoce, to zdaleka nemůže nahradit. Když ze společnosti zmizí příjemci darů, nutně zmizí i dárci, lidé jsou ochuzeni  o možnost dary dávat  (komu, když nikdo nepřijímá, ale pouze bere?) a zažít tak pocit, který může mít jen dárce.

Důsledky mizení darů ze společnosti přesahují rozsah tohoto příspěvku – snad jindy. Teď chci zmínit verš svého oblíbence Jacquese Préverta:

Děti mají všechno, až na to, co jim odejmeme.

Nechci spadnout do pasti výkladu „co tím chtěl básník říci“. Úplně postačí zůstat u toho, že verš vystihuje to, co většina rodičů cítí. Navíc má tahle myšlenka velmi blahodárný vliv na duševní zdraví rodičů. Pro děti jsme ochotni udělat cokoliv a jenom nám prospěje, když to budeme brát jako svou povinnost a nebudeme od dětí čekat nějakou vděčnost. I tak zůstanou pochybnosti, zda jsme něco nemohli udělat líp a jestli jsme jim svým působením nezkazili život. Ale běda, když si tenhle verš vezmou jako své krédo děti. Vyrostou z nich rozmazlení sobci. A se svou mentalitou nároku hladce zapadnou do řad svých spoluobčanů.

V souvislosti se současnou módou „práva na …“ mě Michal Chytil upozornil na text Jana Sokola „Jsou lidská práva přirozená?„.  Autor v něm upozorňuje na problém vymahatelnosti práv:

Ale co třeba hned s tím prvním, s právem na život? Může člověk, trpící pokročilou leukémií, podat žalobu na neznámého pachatele? Koho má žalovat člověk, umírající hladem? […] To přece nemůže rozumně znamenat nic jiného, než striktní zákaz jakémukoli člověku život brát.  […] Na první pohled by se mohlo zdát, že formulace pomocí práv a pomocí povinností jsou přesně symetrické a že tedy mezi nimi není velký věcný rozdíl. Domnívám se, že tomu tak není. Každá z nich totiž klade důraz na něco jiného. Formulace práv se soustřeďují na „oprávněné osoby“ ve smyslu občanského práva a otázku „povinné osoby“ nechávají stranou. Tam, kde určení povinné osoby není tak zřejmé jako v soukromoprávních sporech, vzniká přirozená tendence činit univerzální povinnou osobou stát.

Pokud stát tuto roli přijme, přijímá tím vlastně roli rodiče. Občan pak symetricky přijímá roli rozmazleného dítěte (výše uvedený citát z Citadely v téhle souvislosti raději pominu). Přirovnání ale kulhá: Zatímco rodič se snaží, aby dítě dospělo a osamostatnilo se, moderní stát jako by se snažil o pravý opak.

A co Vy? Jaké máte zkušenosti s dáváním a přijímáním?

Advertisement