Ve čtvrtek 6. května 2010 se uskutečnilo třetí letošní setkání ANIMA Klubu, tentokrát pod názvem „Co dělat proti vnitřnímu rozpadu organizace?“. Takhle vypadaly podstatné části přípravného dokumentu:
Motto: A já zvednu třeba i armádu, abych tam kdesi ve světě zachránil vůni vosku. Ale nezvednu armádu, abych zachránil sklizně. (Citadela, LXXVIII)
Na začátku roku, při přípravě jarního programu jsme téma nadcházejícího květnového setkání uvedli těmito citáty:
A má říše se rozpadala jaksi sama od sebe, neboť když bouře zláme větve cedru a cedr uschne v písečném větru a podlehne poušti, není to proto, že písek nabyl větší síly, ale proto, že se cedr vzdal a otevřel svou bránu barbarům. (Citadela XIII)
Čestní lidé byli k smíchu a kupci triumfovali. Prodávalo se. Najímaly se nevěstky. Rabovaly se zásoby ječmene, které jsem nastřádal na doby hladu. Vraždilo se. Ale nebyl jsem natolik naivní, abych si myslel, že zánik říše je důsledkem tohoto úpadku mravů. Bylo mi jasné, že onen úpadek je naopak důsledkem toho, že zaniká říše. „Pane,“ řekl jsem, „ukaž mi obraz, za který by se v srdcích směnili. A skrze jednoho každého získají všichni novou sílu. Ctnost bude potom znamením toho, že jsou.“ (Citadela XIII)
Jako přípravu na nadcházející setkání si můžete položit otázky:
- Vidím někde kolem sebe organizace, které se zdají být zasaženy vnitřním rozpadem?
- Co se podle mne dá proti jejich rozpadu dělat?
Při přemýšlení se můžete inspirovat následujícími odstavci.
Kdo je ve Vaší „radě moudrých“?
Řada lidí si v minulosti povšimla, že úspěšní manažeři a majitelé firem se často vyznačují tím, že se obklopili jakousi „radou moudrých“ (Američané to někdy nazývají Mastermind) sahající za hranice jejich organizace.
Obklopit se „radou“, manažerským týmem, nebo dokonce komitétem není problém. Problém je s tím slovem „moudrých“.
Na setkání AK v prosinci 2002, při diskusi o čtení tzv. „supertextů (tzn. textů, které jsou staré aspoň 500 let a lidé je pořád čtou), zazněl hned z několika úst názor, že okruh knih, ke kterým se opakovaně vracíme, může takovou radu moudrých suplovat.
Každá taková kniha, resp. autor, člověku dává “nový pár očí”, který mu umožňuje svět vidět z odlišné perspektivy.
Při čtení Citadely jste to mohli velmi intenzivně zažít. Citadela nabízí skutečně velmi zajímavý a přitom hodně praktický pohled na svět. Je jenom třeba si v ní číst opravdu pravidelně. Doufám, že jste to i někteří z Vás zkoušeli.
Můstek ke květnovému setkání
Během našeho březnového setkání se velké pozornosti těšilo téma pravidel a téma rituálů (které jsou svého druhu „násilím“). Mluvili jsme o firmách, kterým chybí rituály, a začali jsme přemýšlet o tom, jak a jaké rituály se může prozíravý manažer snažit zavádět. Dál jsme se zatím nedostali.
Co dalšího se můžeme dozvědět, jestliže budeme členu naší rady moudrých, Antoinu de Saint – Exupérymu trpělivě naslouchat dál?
Velmi cenné podněty získáte, když si pozorně přečtete kapitolu LXXVIII, zejména pasáž začínající větou
Znal jsem člověka, který byl ochoten zemřít jen proto, že slyšel píseň o jedné severní zemi a matně mu z ní utkvělo, že tam lidé v určitou noc v roce kráčí pod hvězdami, po křupajícím sněhu, k zářícím dřevěným domkům.
Představa, že někdo žijící na poušti rozpálené sluncem by byl ochoten zemřít kvůli písni popisující slavení Vánoc někde na severu, je až neuvěřitelná. Autor se však „neukecl“, myslel to vážně, jak je vidět i z dalšího úryvku:
A ty jsi uprostřed pouště náhle naplněn tím, že kdesi docela neznámým směrem, u cizinců, jež neznáš, v zemi, o níž nemůžeš nic vědět, existuje jakési očekávání chudičkého předmětu z malovaného dřeva, jehož obraz se pohrouží do dětských očí jako kámen do spících vod.
Zapamatujme si tu představu, možná se k ní propracujeme někdy později. Teď se spokojíme s mottem z úvodu tohoto dokumentu. Vládce citadely v něm říká:
A já zvednu třeba i armádu, abych tam kdesi ve světě zachránil vůni vosku.
Neříká to zjevně proto, že by vítal každou záminku ke zvednutí armády. Pokračuje totiž:
Ale nezvednu armádu, abych zachránil sklizně. Neboť sklizně jsou hotové a nemáš od nich co čekat, leda to, že se změníš v tupý dobytek.
Během březnového setkání AK jsme se tvářili, že není problém nějaké ty rituály zavést. Citadela nás na tomto místě upozorňuje, že není rituál jako rituál.
Chybí Vašemu pracovníkovi rituály? Je smutný z toho, že jeho dědu, vzorného pracovníka, fotografovávali před rozvinutou rudou zástavou (s hákovým křížem) a jeho tátu, vzorného pracovníka, fotografovávali před rozvinutou rudou zástavou (se srpem a kladivem) a jeho nikdo nefotografuje? To dáte snadno do pořádku. Nějaký ten rituál na oslavu vynikajících výsledků snadno vymyslíte.
Nebo dokonce ve firmě zavedete funkci CRO (Chief Ritual Officer) a budete mít po starostech. Aspoň do té doby, než Váš CRO začne zkoušet „Holiday Engineering“. Na tom už si vylámali zuby i diktátoři.
Ví o tom svoje diktátor Castro, který rozhodl, že na Kubě budou mít Vánoce v červenci, věděl o tom svoje i diktátor Stalin, který rozhodl, že sedmidenní týden nahradí pětidenním. (Na toto téma snad brzy umístíme článek na blog AK.)
Není rituál jako rituál a Citadela nás upozornila, že na obranu některých se sluší i zvednout armádu. Není tedy asi pravda, že by se s nimi dalo snadno manipulovat, že by se daly snadno obnovit, jestliže zaniknou, nebo že by se daly jen tak vymyslet.
Proti čemu ty vzácné rituály bránit? Tady nám pomohou vlastní zkušenosti s Vánoci. I tak vřele doporučuji pečlivě pročíst těch několik odstavců z kapitoly LXXVIII, kde se popisuje, co předchází chvíli, než dítě natáhne ruku po malované dřevěné hračce zavěšené na stromku.
A všichni staří tají dech a připraveni na velké bušení srdcí nespouštějí pohled z dětských očí. V těch dětských očích se totiž mihne cosi nepostižitelného, co nelze ničím zaplatit. Připravoval jsi to čekáním a vyprávěním a sliby a hlavně tajuplným výrazem a skrytými narážkami a nesmírností své lásky po celý rok.
Nepřehlédli jste závěr té poslední věty, že ne?
Teď tedy k našim zkušenostem. Možná znáte lidi, možná k nim sami patříte, kteří „kótu Vánoc“ vyklidili. Po velkém boji? Bez boje? Říkají, že se chtějí vyhnout tomu šílenství, a na Vánoce odjíždějí někam do hotelu na horách.
Co vedlo k tomu, že se jim nepodařilo „zachránit vůni vosku“? Určitě Vás napadnou vysvětlení. Mne napadlo toto:
- Z dětství ještě pamatuji frontální komunistický útok na Vánoce. V mých vzpomínkách to nejhorší skončilo, když jednou na Štědrý večer odvysílali v rozhlase na stanici Praha I od 18:40 krátké pásmo koled. Do té doby jsem z rozhlasu nikdy koledy neslyšel. Jaké škody natropil tenhle útok?
- Vánoce se staly rukojmím obchodníků. Ještě nedávno začínali kampaň na začátku adventu, adventní písně přitom přeskočili a rovnou spustili koledy. Teď začínají už někdy v říjnu. Do toho média nepřetržitě mluví o tom, jak velké budou mít obchodníci tržby a kolik průměrný Čech utratí za dárky.
- Pozoruhodnou větu „Karikatura darů, které si vyměňujeme na Vánoce, to zdaleka nemůže nahradit“ použil na blogu AK ve svém článku „Přijímat je něco jiného než brát“ Tomáš Vlk. Asi není třeba dodávat víc – jak děti odrůstají, charakter Vánoc se mění, začíná to připomínat výměnu darů …
Jsem přesvědčen, že i Vás k otázce „opuštěných Vánoc“ napadnou zajímavé věci. Vánoce jsou opravdu skvělý příklad. Snad se nám něco z toho podaří převést i na problematiku rituálů ve firmách.
A hlavně jak doufám zjistíme, že začínáme ostřeji vidět, jak může vypadat vnitřní rozpad organizace.
Vidíte, jak pomáhá, když ve své „radě moudrých“ máte skutečnou extratřídu? Za takovou pomoc se sluší říci: „Děkujeme, pane de Saint-Exupéry!“. (Jste-li z firmy, kde máte zavedené všeobecné rituální tykání, asi řeknete: „Dík, Tondo!“)
ANIMA Klub 
Zanechat odpověď