Ve čtvrtek 6.května 2010 jsme se v ANIMA klubu zabývali otázkou „Co dělat proti vnitřnímu rozpadu organizace“. Uvědomila jsem si, že takto položená otázka mě staví do role, co JÁ (na straně jedné) mohu dělat, abych zabránila rozpadu ORGANIZACE (na straně druhé). Ale takto to přece stavět nelze. To, co kolem sebe vnímám jako rozpad (čehokoliv – hodnot, firmy, majetku, …) vždycky a jednoznačně souvisí s tím, že jsem tento rozpad dopustila.
Jak je to možné? Velice jednoduše, příčin se najde vždy několik:
- zapomněla jsem na to, co je pro mě v hloubi duše podstatné (víra v dobro, víra v sebe, pokora před věcmi, které mě převyšují, sounáležitost s moudrostí mých pradědečků a prababiček, otevřenost a vnímavost v každodenních situacích, …)
- nechala jsem se zahlušit povrchními starostmi, které jsou mi z velké míry vštěpovány okolím (například tzv.“blbá nálada“ ve společnosti, strach z důsledků krize, …)
- ztratila jsem víru v sebe a svou tichou sílu, ztatila jsem sebeúctu
A právě ten poslední bod, ona sebeúcta, je to, o co nepečujeme – a co nás pak obírá o sílu v „dobrém boji“ proti hnilobě. Připadá vám to moc filozofické? Zkusím to trošku obšírněji:
Většina z nás zná ten pocit, že nemá čas, že pořád cosi nestíhá, …jsme jako veverky v kolečku, které šlapou a šlapou a jsou vlastně pořád na místě. Ono „nemám čas“ je hodně často zbabělá výmluva, kdy se mi nechce podívat se sám na sebe do zrcadla a zeptat se, cože je vlastně pro mě podstatné. Pro mě jako člověka, bez všech rolí, které jsem si během svého života oblékla. Vždyť pokud mám fungovat v souladu se svým svědomím, musím především vědět, kam mířím (lidsky, člověčensky, ne finančně či společensky).
V dobách míru, kdy se zdánlivě nic neděje, je ta nejlepší chvíle, kdy se mohu naučit dělat to, co pak v době krize upotřebím – pečlivě, každodenně naslouchat sobě i signálům ze svého okolí a pořád se se vší vážností ptát: je toto, co jsem právě teď zažila, v souladu se mnou? Je v tom něco, co – třeba jen trošičku – „zahnívá“? Pokud toto zahnívání toleruji již v jeho zrodu, proč to dělám? Při těchto každodenních dotazech často dojdeme k tomu, že řadu věcí necháváme „plavat“, mávneme nad nimi rukou, protože to přece nestojí za to … a v podstatě díky své pohodlnosti necháváme nepříjemné či špatné věci přerůstat tak dlouho, až už je najednou nejsme schopni sami zvládat. A pak pláčeme, že svět je zkažený …
Proti tomu existuje jeden laskavý lék – ona již výše zmíněná sebeúcta. Naprosto odmítám narcisovské shlížení se sám v sobě – tady míním skutečnou hlubokou sebeúctu, která neprosazuje sebestředně sama sebe, ale hledá cestu společného tvoření. Sebeúcta byla v historii často zaměnována se sobectvím a většina slušných lidí proto raději víc ustupuje, než by jim jejich sebeúcta kázala, protože nechtějí být označeni za sobce. Ale to je v principu špatně, je to mimo rovnováhu. Sebeúcta je právě ono uvědomění si onoho „kam mířím“ v souvislosti s tím, kam míří ostatní. A pokud se dostanu do sporu s cestou někoho jiného, má sebeúcta mi velí „prober si to s ním“, „nenechej to jen tak plavat“ … a když ten druhý nereaguje a jako parní válec přejede po mé pěšině, nemohu zůstat jen tak stát a tiše plakat – tady je na místě jasně řečené „NE, tohle není v pořádku … a i když ti to u mnoha dalších lidí prošlo, je to proto, že oni ti to nechali projít (byli líní, báli se, nevnímali to jako útok, obdivovali tvoji ráznost, očekávají o tebe prospěch). Ale v mém světě, na mé cestě, se toto prostě nedělá.“
A když se toto v malých krůčcích naučím v době míru, velice se mi to může hodit v době krize. Třeba už jen tím, že lidé kolem mne mě znají a budou vědět, že v krizi nezmatkuji a nebojuji proti nim, ale za dobro věci. Můj boj s „hnilobou“ může mít nejrůznější formy. Každý protivník však vždycky dobře vycítí, nakolik vážně věci myslím, nakolik to jde „ze srdce“ a nakolik bojuji „jen“ za čísla, vnější formu.
On ten název „vnitřní rozpad“ je vlastně dobře zvolený – je to rozpad uvnitř každého z nás, všech, kteří v rozpadající se organizaci jsme. A jediná cesta z něj ven je začít stavět každý sám v sobě – a navenek si za tou svou vnitřní katedrálou stát, i když to znamená občas jít do boje.
AgLa
ANIMA Klub 
Zanechat odpověď